Naslouchejme hlasům dětí!

Naslouchejme hlasům dětí!
27.11.2014 | Dění v našich projektech

Quip s podporou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy připravil konzultační seminář k tématu společné, neboli inkluzivní vzdělávání dětí v systému běžných škol. Účastníky semináře byli děti a mladí lidé ve věku 12-17 let ze škol otevřených i dětem, které potřebují více pomoci a podpory s ohledem na postižení nebo jiné znevýhodnění.

Akce se zúčastnilo 24 dětí s postižením i bez postižení z 11 základních a středních škol. Studenti přijeli ze ZŠ Měcholupy, Gymnázia Josefa Jungmanna v Litoměřicích, ZŠ Londýnská v Praze, ZŠ Na Valech v Litoměřicích, SOU a SOŠ obchodu a služeb v Chrudimi, ZŠ A. Krause v Pardubicích, ZŠ Boženy Němcové v Litoměřicích, Střední školy SSŠVT v Praze, ZŠ Lingua Universal v Litoměřicích, ZŠ Drtinova v Praze 5 a ZŠ U Stadionu v Litoměřicích.

Taktéž někteří působí v Dětském zastupitelstvu města Litoměřice, Pražském parlamentu dětí a mládeže, Národním parlamentu dětí a mládeže a Žákovském zastupitelstvu pro Prahu 14.

Účastníky v úvodu přivítal Jaroslav Fidrmuc, náměstek ministra pro vzdělávání, dále se pak za MŠMT účastnila Martina Budinská vedoucí oddělení prevence a speciálního vzdělávání. Krom pracovníků ministerstva přišel také zástupce Kanceláře veřejné ochránkyně práv a redaktorka portálu www.inkluze.cz.

Děti a mladí lidé celé dopoledne v malých skupinkách diskutovali o tom, jak je potřeba uspořádat školu a výuku, aby ve škole mohly být všechny děti spokojené. Nešlo tedy o názor na to, jestli děti s postižením a jiným znevýhodněním patří do běžných škol či nikoli, jak obvykle staví otázku dospělí. Odpověď totiž dává např. Úmluva o právech osob s postižením – každé dítě s postižením má právo chodit do běžné školy.

V závěrečné části semináře zástupci pracovních skupin shrnuli pro ostatní klíčové poznatky z dopolední práce. K zajímavým poznatkům, které by si tvůrci politiky a metodik ve vzdělávání měli odnést, patří zejména tyto: Děti si chtějí vzájemně pomáhat: „co nám dělá radost je, když účinně pomůžeme“. Vnímají, že „speciální školy“ stigmatizují a vylučují ty, kteří do nich chodí: „Když slyšíte označení speciální, tak si už uděláte názor“. Zajímavý byl požadavek na přítomnost mediátora ve škole, který by jako nestranná osoba mohl vyposlechnout obě strany sporu a pak pomoci k vyřešení problému. Vysněná škola z pohledu dětí zahrnuje mimo jiné to, že učitelé používají zábavné formy výuky a to proto, aby děti látku lépe pochopily. Děti vnímají obavy rodičů i dětí s postižením z běžných škol a navrhují organizovat společné programy, které by strach odbouraly. Vidí i další problémy – např. nedostatek finančních prostředků, neochotu koordinátorů odpoledních kroužků přijímat do nich děti s postižením, nevyrovnaný poměr mužů a žen mezi učiteli atd.

Mladí lidé také odpověděli na otázku zástupkyně ministerstva, zda přítomnost asistentů ve třídě neruší ostatní děti při výuce? Odpověď byla jasná: "Já jsem ve třídě, kde jedna spolužačka má asistentku. Asistentka se stala součástí třídy, buď ji nevnímáme vůbec – jako kdyby tam nebyla – nebo ji bereme jako spolužačku." Další děti pak popisovaly, jak jim asistentka ve třídě pomáhá.

Padla celá řada další důležitých informací a návrhů, které jasně ukazují na to, že děti mají o téma zájem, mají názor a nápady, jak věci řešit. Nikdo z mladých účastníků nepochyboval o tom, že společné vzdělávání má smysl. Zato v diskusích přítomných dospělých se tato otázka objevovala. Názor dětí je potřeba brát vážně zejména proto, že až na výjimky šlo o děti s osobní zkušeností se společným vzděláváním. Ochuzení těch ostatních vyjádřila v samotném závěru jedna studentka z Litoměřic: „Já jsem ze školy, kde se téma společného vzdělávání vůbec neřeší a pak ty děti nemají vlastní názor na tohle. Já bych měla zájem, aby se tohle začalo řešit."

Na závěr dne se děti s pomocí pracovnice tiskového oddělení MŠMT zapojily do přípravy tiskové zprávy, kterou ministerstvo spolu s fotografiemi z akce publikovalo na své webové stránce zde.

Fotogalerii najdete zde.