A zase ty klece: opakované noční můry české sociální péče

A zase ty klece: opakované noční můry české sociální péče
21.3.2008 | Právo na život v komunitě

DAVID KOCMAN

Roky ve znamení klecí

Na počátku roku, 15. ledna, odvysílala BBC krátkou reportáž o tom, "jaká je realita používání klecových lůžek v České republice".

Pětiminutová reportáž nabídla divákům večerních Ten O'Clock News znepokojující obrázky dětí s komplexními potřebami, jak leží v postýlkách za metr a půl vysokými kovovými postranicemi. Kovové mříže a za nimi schoulené děti.

Zvláště emotivní sekvence reportáže sleduje pracovnici v jednom z ústavů, jak vede reportéra se skrytou kamerou po místnosti, kde mají kromě desítky normálních lůžek v rohu postavenou také postýlku s vysokými postranicemi. Pracovnice spustí bočnici dolů a vezme do náruče dívenku. Vidíme vše zezadu. Nohy a ruce obejmou co nejsilněji tělo pracovnice, která holčičku polaská, možná ji představuje hostovi, a dává ji zpátky. Komentář mluví o tom, jak holčička musí být umístěná v postýlce pro svoji vlastní ochranu, a o tom jak neochotně se do ni vrací. To není, co by si holčička přála. Hosté odcházejí a ona zůstává opět sama. Vysílání na začátku varovalo, že některé scény mohou obsahovat emotivně znepokojující obrázky. Stále vidíte před očima gesto dychtivé potřeby být k někomu schoulená. Do očí se derou slzy soucitu.

Pak přijde rychlá sekvence dalších postelí s kovovými mřížemi a dětí za nimi. Reportáž říká, ze v pěti z osmi ústavů, kvere navštívili používají tyto omezující prostředky. A pointa? Autoři reportáže vědí, že česká sociální péče se potýká s nedostatkem financí a personálu. Nechají zástupce MPSV říct divákům, že stát intenzivně pracuje na reformě služeb i na sledování kvality péče. Apel je ale zřejmý. Celý problém je především o lidských právech a důstojnosti. Jejich porušení je jednoznačně chápané jako akt zneužívání. Reportáž uzavírá: zajištění lidských prav se vztahuje na všechny obrany, a pokud chce Česká republika dostat těmto závazkům, musí se postarat i o své postižené, "uskladněné pro pohodlí ostatních v klecích."

Česká republika nemá ráda, když se ji připomínají podobné závazky a už vůbec nemá ráda, když ji je připomínají ze zahraničí. Nejsilněji se tahle nevole ukázala při první velké kauze s klecovými lůžky v roce 2004. Jak se tehdy nechal slyšet londýnský velvyslanec Fülle, každý takový článek je škodlivý pro Českou republiku (fra 2004). Do veřejné debaty o kvalitě sociální péče tehdy bylo zapojeno široké spektrum aktérů. Od prezidenta, přes poslance Evropského parlamentu, mezinárodní organizace typu Amnesty International, po odbornou i širokou veřejnost - a samozřejmě také spisovatelka Rowlingová. Dokonce i Svaz pacientů tehdy vydal komuniké a ve veřejném aktu vlastenectví se vyslovil chápavě k současné situaci v sektoru a varoval před ukvapenými rozhodnutími. Následující roky zaznamenaly na jedné straně jednoznačně progresivní posuny v transformaci ústavní péče, doprovázené zároveň dalšími (častěji domácími) reportážemi o používání klecových lůžek. Až se některým zdálo, ze jde o oblíbené mediální téma pro "okurkovou sezonu" (Pogodová 2006). Každá další reportáž potvrzovala jeden zajímavý moment - potenciál mobilizovat vlnu negativních reakcí, které horizontálně, napříč profesemi, institucionálními příslušnostmi, i sociálními vrstvami, obhajují současnou praxi v ústavech v podobě užívání omezovacích prostředků. Ač slabší co do objemu mediálních vystoupení i zapojení oborových a veřejných osobností, nebyla v tomto ohledu výjimkou ani lednová reportáž BBC.

Pozoruhodný je poměr mezi příspěvky, které obhajují a naopak kritizují používání omezujících lůžek. V tomto ohledu lze odhadnout určitý posun, avšak stále většina debatujících tak či onak vystoupila ve prospěch lůžek. Těmto reakcím se dále v textu věnuji. Na pozadí leží jednoduchá otázka, jak může někdo obhajovat klecová lůžka? Nebo síťová? Nebo "dětské postýlky"? Lze vysledovat společné prvky, jimiž obhájci lůžek stmelují svůj projekt. Sdílejí je noví debatující i ti dlouho osvědčení, objevují se napříč spektrem příspěvků. Letitost tématu a různorodost komentářů s sebou přinášejí splývání a prolínání rovin problému. Reakce a komentáře hovoří jak o péči o děti, tak i o péči o dospělé. V debatách dochází k proplétání péče o duševně nemocné a péče o lidi s vývojovými poruchami. Některé příspěvky se zaměřují specificky na stavy neklidu uživatelů služeb, jiné mluví o lůžkách v kontextu obecného fungování institucí. Obhajoba lůžek je ale stmelená na základnější úrovni. V tomto textu sleduji skladbu jejích argumentů a ptám se jak dělá z omezujících lůžek pozitivní projekt. Prakticky, diskursivně, v různých médiích a formách. Shledávám, že jde o kombinaci diskurzu nutnosti a řady dalších vylučujících podmínek, jimiž obhajoba lůžek uzavírá veřejnou debatu o kvalitě sociální péče.

Realismus a politika nutnosti

Jednotící styl obhájců omezujících lůžek je nesený především rétorickou strategií "realismu". Lůžka jsou argumentovaná jako nástroj péče ukotvený v realitě současné praxe. Naopak kritikové této praxe podle zastánců lůžek žijí ve snových světech a mají málo ponětí o tom, jak vypadají skutečné nároky péče. V horším případě překrucují realitu ve snaze o prosazení nějakých skrytých cílů. Lůžka v tomto způsobu promluvy existují jako výsledek dvou trajektorií nezbytnosti, které jsou těsně spjaté s historickým kontextem.

Zaprvé "realisté" říkají, že se péče ve své současné podobě bez těchto prostředků neobejde. Hlavním argumentem je nedostatek personálu a finančních zdrojů alokovaných pro celý sektor. I kdyby vzali argumenty proti používaní omezujících prostředků vážně, na transformaci péče by stejně nebyl dostatek finančních prostředků. Argument se tak vrací zpět k nutnosti využití lůžek.

Zastánci omezujících lůžek mobilizují prvek s široce sdílenou zkušenostní hodnotou. Odkaz k ekonomické situaci v sektoru sociálních služeb je srozumitelný všem. Všichni si prožili transformační období, kdy ekonomická zdůvodnění nedostatků ale i argumentů pro změnu platila za dogma. Z této letité tradice utahování opasků plyne síla jejich apelu. Tam, kde nejsou prostředky, neexistuje možnost volby. 

Druhá nezbytnost v používání omezujících lůžek je na rozdíl od argumentu o poddimenzovanosti systému formulovaná pozitivně. Lůžka jsou v tomhle pohledu pojatá jako prostředky, které "pacienty chrání a nikoliv omezují jejich lidská práva". Jsou tedy  nutnou ochranou zdraví pacientů a jejich okolí. Když "realisté" mluví o ochraně zdraví, soustřeďují se často na srovnání lůžek s jinými alternativami zvládání stavů neklidu. Z možností, které v takových situacích existují znají zejména dva přístupy. Obou je - jak lze uhodnout - radno se vyvarovat: na jedné straně použití jiných mechanických prostředků ("kurtování"), na druhé straně použití silných dávek léků. V takto vybudovaném prostředí možností "realisté" dochází k závěru, že omezovací lůžka jsou ze všech alternativ jednoznačně nejméně invazivní volbou.  

Nutnost ochrany zdraví je klíčový argument pro legitimizaci používání omezujících lůžek. Zejména pokud jde o zapojení hlavních arbitrů v celé kauze, kterými je právní řád, MPSV jako regulátor, zřizovatelé služeb, a nově také formalizovaný systém kvality služeb. Ona první nutnost založená na nedostatku lidí a financí totiž sice vyhrává srdce veřejnosti, ale pokud jde o tyto velké aktéry, svoji legitimitu navždy ztratila s přijetím zákona o sociálních službách. Jak se připomíná v tiskové zprávě MPSV, v situaci omezení pohybu "nikdy nesmí být jejím smyslem trestání či vyvolání pocitu viny uživatele, stejně jako nedostatek pracovníků" (MPSV 2008: 3). Od ledna 2007, kdy zákon vstoupil v platnost, si veřejný diskurz může dál říkat, že personální nutnosti stojí oprávněně v základech používání omezujících lůžek. Profesionálové ani služby si ale nic takového už dovolit nemohou.

Ani s uznáním autority druhé trajektorie nezbytnosti ale nemají "realisté" jednoduchou práci. Spíše naopak. Právě ohledně nezbytnosti ochrany zdraví se vedou zásadní zkoušky síly mezi zastánci a kritiky. Lůžka podle jedněch neomezují práva, ale poskytují uživatelům nezbytnou ochranu. Podle druhých je tomu právě naopak, lůžka nejsou nezbytnou ochranou, ale protiprávním omezením. Sám zákon se zdá míru neurčitosti podporovat. Ve své analýze pro sdružení QUIP Dana Kořínková poukazuje na to, že ta část § 89 Zákona o sociálních službách, která má podle ministra Nečase zcela zřetelně vymezit podmínky použití omezujících prostředků, v praxi není jednoznačně srozumitelná. Podle autorky není v textu ustanovení definovaná přípustná délka omezení.        

...není jednoznačné, že se jedná o přechodnou, krátkodobou situaci spočívající v náhlé agresi uživatele. To lze dovodit až teleologickým výkladem (tj. výklad účelu ustanovení) z textu a smyslu ostatních ustanovení § 89. Tím vznikly komplikované dohady o tom, co všechno je opatřením omezujícím pohyb. Jestli se např. různé pomůcky používané dlouhodobě (postranice u postelí, připevnění uživatele k opoře, aby mohl vůbec sedět nebo se pohybovat) mají řídit pravidly podle § 89, nebo nikoli. (Kořínková, 2008)

"Realistům" je sice s novými legislativními opatřeními ukrajován prostor pro formulace nutnosti, ale jak je vidět, stále mají dostatečný prostor pro budování svého projektu.

Čím je samo-zřejmost nezbytností slabší, tím větší je mezi "realisty" poptávka po mobilizaci dalších strategií. Již od první kauzy v roce 2004 se zřetelně vyprofilovaly tři takovéto roviny vyloučení: patriotistická nevraživost vůči cizáctví kritiky používání omezujících lůžek, expertní šovinismus definující kdo může a nemůže být brán vážně, a forma disablismu, tedy názoru o nedostatečnosti lidí s postižením. Lidem s problémy v učení,[*] nebo také s mentálním postižením, jak se běžně říká, podle tohoto argumentu nepřísluší nárok na normální život.

Etické klece patriotismu

Zastánci lůžek odmítají kritiku pro její cizáctví. Jednak přímočaře odmítají relevanci vhledu, který nabízejí jedinci odlišných národních identit jako byl reportér BBC nebo spisovatelka Rowlingová. Objevují se názory, že se "nám nemají co plést do našich věcí", že "poškozují jméno naší republiky", nebo "ať se starají o své vlastní postižené".

Za druhé ale "realisté" odmítají také cizáctví celého konceptu lidských a občanských práv přeložených do kritiky omezujících lůžek. Častou figurou je kritika "západního pseudohumanismu", který autoři odhalují ve spojitosti s již zmíněnou farmakologickou variantou zvládání "neklidu". Autoři mají za to, že sedace pacientů, podle nich běžná v západních zemích, je škodlivější než domácí používání omezujících lůžek. "Realisté" se často pohoršují nad tím, jak "nám mohou tito pseudohumanisté vůbec kázat, když sami dopují a oblbují své nemocné." Českým "realistům" se nelíbí moralistní tón, který zdejšímu systému vyčítá nedostatek humanismu.

Tak jako v západních zemích budeme pseudohumanisti, kteří neomezí svobodu člověka tím, že ho zavřou do klecového lůžka, ale tisíckrát hůř ho omezíme tím, že do něj budeme cpát tuny opiátů, sedativ (aka Gorash, blog.aktuálně.cz, 18.01.08)

Poukaz na tzv. Západní pseudohumanismus je oblíbený argumentační moment, protože se jím současně buduje etická pozice zastánců lůžek. V této verzi etiky stojí český realismus proti západnímu pseudohumanismu. "Klece jsou humánnější než sedativa" hlásá titulek. Selský rozum, zemitost, pravdivost a nekomplikovanost proti intelektualismu, prázdnému aktivismu, pokrytectví a vyumělkovanosti. Jeden z letitých proponentů etického realismu Ivan David pro kritiky české praxe používá označení "právaři" nebo prostě "aktivisté". Ti podle autora "berou nemalé miliony za to, aby dokázali, jak Česká republika porušuje lidská práva" (Široký 2008). Hmm.

Expertní šovinismus

Ředitel Bohnické léčebny také patří mezi ty, kteří proti aktivistům vystupují z pozice profesionála (David 2006). Říká tím, kdo je a kdo není oprávněný vůbec se do diskuze zapojit. Expertním šovinistou může být ale kdokoliv. Profesionál v pomáhající profesi, lékař nebo ošetřovatel, stejně jako každý neprofesionál, který přiznává expertům výhradní nárok na seriosní názor a možnost cokoliv zásadního do debaty vnést. "Prosím", žádá kdosi v internetové debatě o omezujících lůžkách, "je někdo z výše uvedených přispěvatelů psychiatr či alespoň ošetřovatel v podobném zařízení?" Nebo jinde se hlásí lékař o autoritativnost svého výroku prostým odvoláním na medicínský diplom:

Dovoluji si předpokládat, že jako absolvent medicíny mám asi poněkud vyšší kvalifikaci pro vyjádření se ke klecovým lůžkům než třeba spisovatelka románů o čarodějnickém učni. (Šimůnek 2008)

Tento druh argumentu se snaží formulovat téma kvality péče jako výlučně expertně-medicínský problém, respektive jako téma vyhrazené lékařským expertům. Podle uvedeného výroku lze tušit, že klecová lůžka jsou součástí kurikula na fakultách medicíny. Lékaři tak vlastní znalosti a dovednosti, které zaručí správné soudy. Všichni ostatní, byť sebevíc zúčastnění aktéři (uživatelé služeb, rodinní příslušníci, zainteresovaná veřejnost, či další ne-medicínské profese v péči) mají z definice - a tudíž bez ohledu na obsah argumentu - nedostatečné představy o tom, jak by měla péče fungovat.

Expertní argument aplikovaný jako odpověď jednotlivým kritikům praxe typicky zmiňuje zapojení paní J.K. Rownlingové. Velmi lacino se nabízí možnost umocnit expertní výlučnost poukazem na pohádkovost prací autorky.       

Možná se mýlím a nějaké vskutku zázračné řešení pro velké-malé, neklidné spáče má odbornice na tuto problematiku na slovo vzatá, autorka knížek o kouzelníku Harry Potterovi, J.K. Rowlingová. Alespoň to tak vypadá, když staví do latě všechny odborníky od zdravotních sester po ministra zdravotnictví. (Bogartová, 2008)

Když spustila kritiku českých klecových lůžek slavná britská spisovatelka Joanne K. Rowlingová, mohli jsme se shovívavě usmát - tato dáma se pohybuje v pohádkovém prostředí plném fantazie, její pohled na realitu všedního života může být pomýlený. (Pařík, 2008)

Fantastičnost, smyšlenost, nereálnost. V odpovědích dochází k extrapolaci kvalit autorské práce také na výroky o české sociální péči. 

Disablismus - podle vzoru rasismus nebo sexismus

Třetí klíčovou strategií, jak ustanovit normalitu a realističnost používání omezujících lůžek stojí na specifickém pojetí uživatelů péče. Toto pojetí vytváří příkrou dělící čáru mezi normalitou a postižením. Odlišnost zde navíc implikuje i možnost a - jak ukazuje debata kolem lůžek -dokonce nutnost přistupovat k lidem s postižením jinak, než jak bychom si dovolili jen pomyslet v případě lidí bez postižení. Vlastně celá debata zastánců lůžek je prostoupena přesvědčením o tom, že je nutné některé jedince držet v ústavech a v omezujících lůžkách, jinak by si díky svému postižení ublížili a nemohli by dostávat péči odpovídající jejich potřebám.

Disablismus je slovo, které v češtině nemáme. Máme ale příbuzné politicky nabité termíny jako sexismus nebo rasismus. Disablismus, odvozenina od  anglického "disability", postižení (nebo neschopnost, či nemožnost), odkazuje k diskriminujícímu a zneužívajícímu jednání, které pojímá lidi s postižením jako méněcenné a ne-rovné ve vztahu k "normálním" lidem. Nenormálnost a nerovnost je odvozovaná od "jejich" postižení, které ospravedlňuje ono jednání.

Klecová a síťová lůžka, která byla široké veřejnosti představena v první kauze v roce 2004, byla již tehdy nějakou dobu podrobována kritickému pohledu domácích a zahraničních profesionálů. Jejich zrušení ministerským výnosem potvrdilo, že jejich používání nepřinášelo dobrou péči, ale péči diskriminující a zneužívající. Minulý měsíc nešlo formálně o klecová lůžka. Lze sice poměrně dobře argumentovat, že funkčně mají tyto "dětské postýlky" ke klecovým lůžkům velmi blízko. Jinak by je ani ústavy namísto zakázaných klecových lůžek nepoužívaly. Jak ale ujistili ministr Nečas i tisková zpráva MPSV, nejedná se v žádném případě o klecová lůžka. Jde o "normální" dětské postýlky. To je nejlepší strategie, jak přerámovat ne-normalitu zacházení s uživateli služeb. Ministr Nečas dokonce v rozhlasových Impulsech Václava Moravce připomenul dobrou zkušenost s výchovou svých dětí. Nečasovi, podle slov ministra, zavírali všechny své děti do postýlek s metr a půl vysokými postranicemi.         

V lednové diskuzi byla však naplno vyřčena diskriminující role omezujících lůžek. "Realisticky" uvažující komentátorka se pozastavila nad tím, proč by se mělo "jinak zacházet s ročním zdravým dítětem a s dvacetiletým dítětem na stejné mentální úrovni" (Bogartová, 2008). Ano, mentální úroveň dospělých. Už bylo řečeno, že argumenty o péči o děti a dospělé se v debatách prolínají. Dospělý člověk je postavený na vývojově nižší úroveň, kamsi na rovinu ročního dítěte, a tím se zdůvodní používání omezujících lůžek. Tato argumentace je tradiční. Lze ji datovat kamsi na přelom devatenáctého a dvacátého století, do doby rozvoje velkých psychiatrických institucí, odborného medicínského definování patologie a preference omezujících a dohlížecích praktik. Pro mnohé se ale péče o lidi s problémy v učení posunula mnohem, mnohem dál. Medicínský model nahrazuje model sociální, velké instituce komunitní péče a podpora, dohled a omezování podpora rozvoje dovedností a samostatného života. Z pohledu celého nového proudu směrem k začleňování a zrovnoprávňování lidí s postižením, v jehož duchu se odehrává i reforma sociálních služeb a začínající reforma institucionální péče, je argument o usazené nedostatečnosti lidí s postižením stejně nepřípustný, jako kdyby se někdo pokoušel omezovat práva na politický a profesní život třeba právě citované komentátorky, protože je žena.   

Je ale naprosto nepřípustné, když stejně disablisticky vystoupí ministr práce a sociálních věcí, v jehož gesci jsou zmiňované reformní kroky a od něhož je potřeba očekávat příkladnější postoj. Namísto toho ministr Nečas prohlásil, že "mnozí z těchto pacientů (...) dospělého věku jsou z hlediska mentální úrovně na úrovni batolat, čili patřičným způsobem musí být chráněno jejich zdraví a bezpečnost před sebeporaněním a podobně" (Nečas, 2008). Tento projev nejen postavil hlavu MPSV vedle ostatních obhájců klecových lůžek z řad "realistů". Nečas se tím především vysmál všem lidem s poruchou učení, jejich rodinám i profesionálům, kteří se léta snaží o komunitní začleňování a rozvoj služeb.  

Trvanlivost spletence argumentů, aneb jak na ně

Pokusil jsem se ukázat, že ve hře o kvalitu české ústavní péče je zapojený mnohovrstevnatý argument o několika nutnostech a dalších vylučujících podmínkách. V jejich součinu - tváří v tvář kritice -  mají omezující lůžka existovat jako tradiční a stále potřebný prvek sociální péče, jehož etika je nadřazena "pseudohumanistické" západní praxi. 

Legislativní rámce sice ukrojily v rámci reformy péče velký kus prostoru, v němž se "realisté" mohli pohybovat. Zakázala se klecová lůžka, přijaly se nové zákony a opatření, směřující k začleňování a podpoře celoživotního rozvoje lidí s problémy v učení. Až se zřetelně vymezí přípustná délka omezení a ještě zprůhlední inspekce kvality péče, nebude snadné efektivně využívat ani argumenty nezbytnosti, které doposud lůžka provázejí. Dospěl jsem ale k názoru, že dokud nedojde, jasně a zřetelně, k předefinování argumentů o cizáctví, výlučnosti expertního pohledu, a především o tom, co je to postižení a kdo se na něm podílí, nebudeme moci za "realistickými" pozicemi udělat dlouho čáru. Budou neustále kolem nás, roztroušené v rozumech přihlížející většiny. Veřejný diskurz se nikdy neotevře věcné debatě o směřování a potřebách sociální péče.

V tomto ohledu je potřeba nově definovat experty - experty ze zkušenosti - jimiž mohou být uživatelé i jejich rodiny, stejně jako další profesionálové. Nemusí čekat na lékaře, aby jim vysvětlil jejich zkušenosti s lůžky, anebo co je to kvalitní (či naopak mizerná) péče. Stejně tak je potřeba nově definovat samo postižení. Medicínský model se svým akcentem na patologii a na chybějící kvality musí být nahrazen sociálním modelem postižení. Postižení, respektive výsledné neschopnosti nejsou vlastností jedinců, ale vlastností rozhraní, skrze která se mohou buď pohybovat nebo která je hermeticky uzavírají do postýlek. Stejně jako je pohyb na vozíčku možný, pokud jsou místo schodů rampy a výtahy, i samostatný život lidí s poruchou učení je možný pokud namísto zdravotních a sociálních ústavů existují robustní výukové programy a efektivní integrovaná podpora v komunitě. A především, pokud se dospělým lidem bez ohledu na míru jejich konkrétních potřeb přizná nárok na dospělé zacházení.     

Po letech neustále stejných argumentů navzdory progresivním krokům ze strany státu a systému péče je zřejmé, že selháváme i jako profesionálové. Kolik těch, kteří dennodenně pracují na realitě komunitních služeb, se rozhodlo jít za ta léta cestou příspěvku do veřejné debaty v prostoru seriozních médií? To v Čechách bohužel stále není zvykem. Přitom není potřeba velké informační kampaně na to, abychom jako profesionálové dali veřejně najevo, spolu s uživateli služeb a jejich rodinami, která péče je přípustná a která musí patřit minulosti.

 

Reference

Bogarová, M, 2008. Klecová lůžka. Available at http://bogarova.bigbloger.lidovky.cz/c/22453/Klecova-luzka.html (21.01.2008)

David, I. 2006. Falesna karta lidskych prav a zdravotni pece. Britske listy, 30.08.2006

Fra, 2004. Rowlingová kritizuje dětské "klece" v ČR. Lidové noviny, 12. 07. 2004

Kořínková, D. 2008. Opatření omezující pohyb. Praha: QUIP - Společnost pro změnu, available at http://www.kvalitavpraxi.cz/konference/opatreni-omezujici-pohyb.html (accessed 20.01.08)

MPSV 2008. Tisková zpráva ze dne 16. ledna 2008 k používání opatření omezujících pohyb osob v zařízení sociálních služeb v souvislosti s reportáží BBC. Praha: MPSV

Nečas, P. 2008. rozhovor s Václavem Moravce. In Impulsy Václava Moravce, Radio Impuls, 16.01.2008, available at http://www.ods.cz/media/prepis.php?ID=6076

Pařík, J.M. 2008. O BBC a novinářském póvlu. Available at http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jaroslav-m-parik.php?itemid=2442 (17.01.2008)

Pogodová, E. 2006. Klecová lůžka a co dál? Můžeš, červenec 2006

Šimůnek, J. 2008. Klecová lůžka - ano, či ne? Britske Listy, 21.1.2008

Široký, J. 2008. Rozhovor s Ivanem Davidem: Reportáž BBC, vydaná serverem Aktuálně.cz, je nehoráznost. Liberecky Denik, 17.1.2008. Available at http://liberecky.denik.cz/zpravy_region/rozhovor20080117.html

 

O autorovi

David Kocman (1976) studoval sociologii v Praze a komunitní péči v Londýně, kde také v současnosti pracuje v komunitních službách pro duševně nemocné. Jako sociolog se zajímá o procesy kvality a vykazatelnosti sociální péče. Spoluzaložil Centrum pro výzkum a inovace v sociálních službách.

Kontakt: dkocman@centrum.cz



[*] V textu používám termín problémy v učení podle anglosaského "learning disability". Nejenže jde o termín politicky přípustnější než zprofanovaný výraz mentální retardace nebo postižení. Hlavní přínos nového sousloví tkví v akcentu na učení. Namísto medicínské intervence jsou nové efektivnější přístupy vedené snahou o učení se dovednostem a samostatnému životu v komunitě.