Aliance zabývají se problematikou svéprávnosti a poskytování podpory při rozhodování

Aliance zabývají se problematikou svéprávnosti a poskytování podpory při rozhodování
13.4.2016 | Ochrana práv, Právo na život v komunitě, Co je u nás nového

Dne 6. dubna 2016 proběhlo v Praze první setkání Aliance zabývající se problematikou svéprávnosti a poskytování podpory při rozhodování a právním jednání. Cílem aliance je vytvořit prostor pro společnou diskusi o mnoha aspektech této problematiky, hledat řešení tradičních i nových otázek a postupně o nich dosáhnout shody, aby se práva zakotvená v Úmluvě o právech lidí se zdravotním postižením stala realitou. Sešlo se téměř čtyřicet účastníků – lidí s osobní zkušeností s využíváním nebo poskytováním podpory, organizací lidí s postižením, rodinných příslušníků, zástupců poskytovatelů sociálních služeb. Cílem setkání bylo seznámit se, vyměnit si základní zkušenosti a domluvit způsob práce Aliance. Ta by se měla v budoucnu scházet v užším kruhu za účasti těch, kteří byli pozváni na první setkání. Kromě toho bychom chtěli v budoucnu výstupy k jednotlivým tématům konzultovat v rámci tzv. širší aliance s dalšími odborníky z akademické sféry, justice, veřejné správy atd. Všechny relevantní pohledy jsou důležité pro to, aby výsledná řešení sloužila dobře všem.

V úvodní části představily Camille Latimier a Dana Kořínková klíčové poznatky o implementaci článku 12 Úmluvy. Ve vazbě na to proběhla diskuse, ve které zazněly např. otázky: Proč je vlastně omezování svéprávnosti špatně? Jaký význam má zachování svéprávnosti pro člověka? Jak je to např. se svéprávností lidí v kómatu? Odpovědi přinesla i odpolední diskuse: Nálepka nesvéprávného člověka stigmatizuje. „Když člověk má tuhle nálepku, mění se jeho společenská role, stává se člověkem druhé kategorie.“ Jak ukazují praktické životní zkušenosti: lidé se obrací rovnou na asistenty, na doprovod, nesvéprávného lidé automaticky ignorují. „Omezení svéprávnosti je sice jen papír, ve skutečnosti to strašně ovlivňuje život člověka. Proto je omezování svéprávnosti potřeba opustit.“

Po přestávce proběhla diskuse v meších skupinkách s cílem zjistit nejpalčivější problémy a výzvy z hlediska potřeb různých cílových skupin v oblasti svéprávnosti a podpory při rozhodování. Diskutovalo se nad otázkami:

  • Jakou formou je poskytovaná podpora (přirozená, právní, sociální, atd.) pro Vaši cílovou skupinu?
  • Jaké jsou problémy/překážky při poskytování podpory lidem, aby mohli žít v co největší míře nezávislý život ve společnosti?
  • Jaké jsou úspěchy při poskytování podpory lidem, aby mohli žít v co největší míře nezávislý život ve společnosti?

Co v diskuzích zaznělo a co z nich vyplynulo:

Bariéry

(Kterým čelí lidé v úsilí poskytovat dobrou podporu při rozhodování a právním jednání.)

  • Chybějící informace: Napříč společností chybí informace o novém přístupu, nových možnostech i negativních zkušenostech lidí se starým systémem. Rodiny často neví o jiných řešeních a bojí se svéprávnosti, vnímají omezení svéprávnosti jako ochranu, přestože je mnoho zkušeností se zneužitím právě na základě omezení svéprávnosti. Rodičům chybí příklady a vodítka, podle kterých by se orientovali. Nedostatek informací je i na straně sociálních odborů, dalších úřadů, justice. Relevantní odborníci (sociální pracovnice, speciální pedagožky, veřejní opatrovníci, atd.) nejsou v problematice dostatečně vzděláváni a často nadále radí rodinám jako jediné řešení, aby své příbuzné nechali soudem omezit. Převažují stereotypní řešení, nepřiměřenou váhu má slovo zdravotnického personálu. Chybí osvěta přes příklady dobré praxe. Informace a vodítka chybí i podpůrcům, např. kam až sahá jejich role v situacích, když se neshodnou s podporovaným člověkem – člověk vyjadřuje svoji vůli a podpůrce vidí, že si může ublížit. „S výjimkou Quipu, SPMP a LLP není, kdo by podpořil podpůrce, rodiny nebo poskytovatele sociálních služeb, chtěli bychom využít nové možnosti, ale nemáme příklady, jak co udělat, kdo by nám pomohl, provedl nás procesem“.
  • Nastavení společnosti: Celkové nastavení společnosti je pro omezování, vžitý přístup je kontrolovat lidi, přístup k jejich penězům.
  • Chybí kontrola výkonu opatrovnictví a podpůrcovství: Chybí kontrola opatrovníků. Poskytovatelé bývají svědky, jak opatrovníci z rodiny nebo veřejní opatrovníci konají s poukazem na „nejlepší zájem“, ale poskytovatelé vidí, že to tak není. Je potřeba, aby byly účinné mechanismy kontroly nejen opatrovníků, ale jakýchkoli podpůrců. Špatný podpůrce je ten, který uvízne v systému rozhodování „v nejlepším zájmu“ – to je past. (Systém rozhodování s podporou je založen na porozumění vůli člověka, pozn. Quip).
  • Soudy v některých případech nepostupují v souladu s Úmluvou: Přístupy soudů jsou různé, jsou i různé přístupy dalších osob v řízení (znalec, státní zástupce, opatrovník, advokát) stran toho, co při zastupování člověka dělat. V některých případech postupují dříve obvyklým způsobem: nerespektují člověka, kterému má řízení sloužit – hovoří se o něm a ne sním, orientují se na diagnózy, které nesouvisí s podporou, kterou lidé potřebují, nebo využívají. Rozhodují hlavně na základě posudku vyhotoveného psychiatrem, který nemá zkušenost s člověkem, a přesto má jeho slovo větší váhu ve srovnání se svědectvím neformálního okolí, rodiny nebo sociální služby. Některé soudy realizují stereotypní řešení, která přináší lékař, a směřují k tomu, že nejlépe bude nic neměnit, tj. zůstane co největší omezení svéprávnosti. Na straně justice je silný odpor proti změně: musíme přesvědčovat soudce, soudní znalce, státní zástupce, advokáty ustanovené ex offo. Je nešťastné, že nejsme všichni „u jednoho stolu“, abychom hledali společně nejlepší řešení pro člověka, ale řeší to u soudu každý za sebe (soud, znalec, státní zástupce, opatrovník, advokát, člověk, jeho zástupce, podpůrci).
  • Ústavní péče jako zdroj bariér: Lidé, kteří prožili léta v systému, který neumožňoval rozhodování, nejsou zvyklí se rozhodovat. Musí být nejprve tázáni, musí si zvyknout, že se jich někdo ptá, že mohou mít svoje přání, znát nějaké možnosti a pak se učit říkat, co chtějí. To není problém jen lidí v ústavech ale i z rodin, pokud nedostávali příležitost se rozhodovat. Některé ústavy (např. v Kadani) vytváří svým režimem bariéry pro vybudování přirozených sociálních vztahů lidí s postižením. Pro dobrovolníky např. nutnost formálně žádat o návštěvu, respektovat oficiální návštěvní hodiny, vyplňovat dotazníky při odchodu mimo ústav. To vyžaduje velké odhodlání a trpělivost krom všeho dalšího.
  • Nedostatek podpůrných služeb poskytovaných v přirozeném prostředí: Možnost rozhodovat se o svém životě často naráží na nedostatek podpory poskytované v běžném prostředí. Osobní asistence je příliš nákladná, příspěvek na péči ji nepokryje v potřebném rozsahu. Podpora samostatného bydlení je dostupná jen místy.
  • Potíže s přiměřenou úpravou: Služby poskytované veřejnosti – např. bankovní služby – si nejsou vědomy povinnosti poskytnout přiměřenou úpravu, nejsou připraveny se přizpůsobit potřebám lidí s postižením. Např. nejsou schopny upravit svoje produkty, aby bylo možné realizovat podporu šitou na míru. Největší komunikační bariéry jsou ze strany zdravotnictví a úřadů.
  • Potíže se třetími stranami: Třetí strany (Česká pošta, úřady, firmy, banky) v důsledku neznalosti nerespektují rozhodnutí soudů! Odmítají uznat nejen podpůrce, ale i opatrovníka, nebo notářsky ověřenou plnou moc. Odmítají s těmito oficiálními osobami komunikovat.
  • Nedostatek prostředků na služby: Rozhodnutí člověka nelze realizovat, protože finanční náklady na osobní asistenci a další služby nelze pokrýt z příspěvku na péči.
  • Ve společnosti je velký problém s přijímáním jinakosti

Úspěchy

  • Podpora založená na spolupráci funguje: Pomáhá, když člověk není izolovaný a má neformální (přirozené) vztahy, na kterých se dá stavět. Je lepší, když podpora je poskytována více lidmi – podpůrci, kteří jsou v kontaktu mezi sebou. Podpůrce pak do podpory nepromítá sám sebe. Je tu prostor pro vzájemnou kontrolu. Podpůrce z přirozeného sociálního okolí člověka – neformální podporovatel – dodává do podpory běžnost, normálnost. Silný kruh podpory lze vybudovat i pro izolované lidi žijící celý život v ústavu.
  • Svéprávnost rozvíjí: Se svéprávností přichází zodpovědnost a sebevědomí, lidé se začínají ptát…
  • Mění se postoje soudců: Podařilo se nám zvětšit informovanost soudu a změnit jejich postoj, setkali jsme se se soudcem s novými postoji. Osvědčilo se aktivně vstupovat do soudních řízení, zastupovat klienty, navrhovat nové důkazy atd. To vše najednou vneslo do života člověka jiných obrázek. Je rozdíl mezi tím, kdy soud pracovníky služby jen vyslechl a kdy pracovníci začali soudu předkládat písemné důkazy v podobě alternativních písemných dokumentů ke znaleckým posudkům s kulatým razítkem. Nebylo to jednoduché, ale změnilo to situaci. Soudci i rodiny se tím měnili. Je to vidět, jak se mění odůvodnění rozsudků i v rozhodování: v r. 2014 a teď je to jiné, ač soudce je stejný. Důležité je nemlčet, kdykoli je to možné ať už se jedná o právního zástupce ex offo nebo banku. Ti všichni teď už vědí o Úmluvě, o smlouvách o nápomoci atd.
  • Nové nastavení sociálních služeb pomáhá vytvářet lepší prostředí: Dobrá podpora při rozhodování je provázána s procesem deinstitucionalizace – pokud je tento proces veden individuálním přístupem. Pro zavedení systému podpory při rozhodování je vhodná služba podpora samostatného bydlení. Pomáhá plánování zaměřené na člověka a individuální přístup k lidem.
  • Spolupráce a sdílení zkušeností pomáhá: Podpora je i to, když se můžeme setkávat, že máme podobné zkušenosti.

Setkání Aliance 6.4.2016_1

Aliance bude dále pokračovat v tematicky zaměřených pracovních skupinách. O dalších aktivitách budeme informovat v aktualitách či na stránce projektu Černá a Bílá. Pokud se budete chtít k Alianci přidat, kontaktujte Danu Kořínkovou.

Děkujeme Magistrátu hl. města Prahy za bezplatné poskytnutí důstojných prostor pro naše jednání.

Autorky článku: Milena Johnová a Dana Kořínková