Jak to vypadá s volebním právem lidí s postižením

Jak to vypadá s volebním právem lidí s postižením
22.2.2017 | Ochrana práv, Stanoviska, Pro média

V minulém týdnu schválilo Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu stanovisko, že v řízení o omezení svéprávnosti je soud oprávněn rozhodnout i o tom, zda se posuzovaná osoba omezuje ve svéprávnosti k výkonu volebního práva. S tímto stanoviskem rozhodně nemůžeme souhlasit. Svoje názory jsme sdělili v pořadech Českého rozhlasu, který se o toto právo v posledních dnech zajímal a dal prostor lidem s postižením i organizacím hájícím jejich práva se k dění vyjádřit. Devítiminutovou reportáž si můžete poslechnout zde, v kratší verzi pak zde.

Proč ne/mají lidé s postižením volit?

Volební právo je pro lidi s postižením zcela stejně zásadní jako pro nás všechny. Jeho prostřednictvím můžeme všichni významně ovlivňovat podmínky svého života. Jen v postavení voliče jsme „viditelní“ pro politiky a jejich volební programy. Naše stanovisko k volebnímu právu je již mnoho let stejné. Je založeno na bezpočtu zkušeností u nás i v zahraničí, které jsou zcela shodné a jasně ukazují, že volební právo lidí s postižením v duševní oblasti nikoho neohrožuje – ani lidi s postižením, ani zbytek společnosti. To je možné si snadno ověřit v zemích, kde toto právo nijak omezované není (UK, Nizozemí, Rakousko, Švédsko, Finsko, Itálie). Nebo kde dokonce již lidé s mentálním postižením vykonávají volené funkce. Tyto zkušenosti byly také základem čl. 29 Úmluvy o právech osob s postižením, který zaručuje aktivní i pasivní volební právo všem lidem bez ohledu na typ postižení. Úmluvu ČR ratifikovala a je tak součástí našeho právního řádu. Otázka volebního práva však není pouze otázka právní, ale má vliv na začlenění lidí se zdravotním postižením do společnosti a jejich uznání za plnohodnotné občany společnosti.  

Právní stránka věci

Jsme přesvědčeni, že právní stránka věci je v tomto případě jednoznačná. Z čl. 10 naší Ústavy vyplývá, že ratifikované mezinárodní smlouvy jsou součástí našeho právního řádu a dokonce mají aplikační přednost před vnitrostátními předpisy, které by s ní byly v rozporu. Dikce čl. 29 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a jeho výklady jsou jasné a jednotné – čl. 29 zaručuje aktivní i pasivní volební právo všem osobám s jakýmkoli postižením a výslovně míří i na osoby s  postižením v duševní oblasti (viz. např. požadavek materiálů ve snadno srozumitelné formě – tzv. „easy-to-read“, která se používá pro lidi s mentálním postižením). Zde například najdete informace o přístupnosti voleb v češtině.

Zcela jednoznačné stanovisko k volebnímu právu této skupiny lidí zastává i OSN (Výbor pro práva osob se zdravotním postižením OSN) a Rada Evropy (Benátská komise, Výbor ministrů Rady Evropy i Komisař Rady Evropy pro lidská práva). Všichni se shodují na tom, že omezovat volební právo z důvodu zdravotního postižení nelze. Ze  zákonů v ČR nevyplývá žádná povinnost někoho ve volebním právu omezit. Není tedy nejmenší důvod čl. 29 Úmluvy neaplikovat. A prostě o omezení volebního práva v řízení o svéprávnosti nerozhodovat. K problematice omezování volebního práva se v minulosti vyjádřila také jednoznačně nynější ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková i soudní znalec Jiří Švarc. I oni se shodli na tom, že volební právo podle stávající právní úpravy omezovat u lidí s postižením nelze.

Jaké jsou vlastně podmínky pro omezení svéprávnosti podle občanského zákoníku?

Volební právo se u nás omezuje v rámci řízení o omezení svéprávnosti. NUTNOU PODMÍNKOU, aby mohlo dojít k omezení svéprávnosti pro nějaké právní jednání, v tomto případě pro výkon práva volit nebo být volen, je to, že tím jednáním HROZÍ omezovanému člověku ZÁVAŽNÁ ÚJMA. Na základě dobré znalosti reality života lidí s postižením v duševní oblasti si neumíme představit, jak by si člověk s postižením mohl přivodit závažnou újmu volbou kteréhokoli z kandidátů, kteří jsou uvedeni na kandidátní listině. Každého z nich nejspíš stejně někdo volí. Z naší zkušenosti u lidí, kterým bylo volební právo omezeno, tato podmínka nikdy splněna nebyla a neumíme si představit, kdy by byla. Pokud skutečně lidé volit schopní nejsou, k volbám nechodí. Ani nevědí, že volby probíhají, nejeví o ně zájem. Je třeba dodat, že lidí, kteří k volbám v naší zemi nechodí, je čím dál tím víc. Důvodů, proč lidé nechodí a proč nerozumí jejich významu, je celá řada. Postižení v duševní oblasti je jen jedním z nich. Splnění požadavků čl. 29 na lepší srozumitelnost a přístupnost celého procesu voleb by tak mohl prospět celé společnosti.

Jiná otázka samozřejmě je, zda mohou být lidé s postižením někým zneužiti a způsobit tedy ŠKODU JINÝM. TAKOVÝ DŮVOD ovšem OBČANSKÝ ZÁKONÍK PRO OMEZENÍ SVÉPRÁVNOSTI NEZNÁ. Otázka „bezpečí“ voleb je jistě legitimní. Pokud je nám známo, k manipulaci voleb v minulosti již došlo, a to podplacením určité skupiny lidí v obci. Ale podplacenou skupinou nebyli lidé s postižením! Existují a musí existovat postupy, jak takové situace řešit. Musí ale být neutrální, nemohou být založeny na neopodstatněné diskriminaci jedné ze zranitelných skupin, chráněné navíc antidiskriminačním právem. Taková dílčí ochrana by se stejně míjela obecným cílem. Podplacen může být kdokoli. Politické analýzy, zejména z Kanady a Austrálie, ukazuji, že zakotvení volebního práva „pro všechny“ riziko manipulací u voleb nezvyšuje.

Nejvyšší soud uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí úvahu, že může nastat situace, kdy celkové prostředí voleb představuje pro specificky handicapovaného člověka neúměrnou a zdraví poškozující psychickou zátěž. Pro takovou situaci je velice jednoduchý recept: člověk se do voleb určitě nezapojí. Volby přece nejsou povinnost. K tomu, aby se člověk vyhnul volbám, určitě nemusí být omezen ve volebním právu. Popravdě si ovšem takovou situaci ani neumíme představit, nikdy jsme se s něčím takovým nesetkali. Nakonec, z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením vyplývá, že je povinnosti státu přizpůsobit podmínky voleb tak, aby nikomu taková zátěž nevznikla a naopak, aby každý mohl svůj hlas odevzdat, pokud si tak přeje.

Lze vůbec posuzovat „schopnost volit“, jakými nástroji, podle jakých kritérií?

Soudy se pro omezení volebního práva spoléhají na znalecké posudky. Nejsou nám však známá žádná uznávaná kritéria, která by se u nás, nebo v zahraničí používala pro vyhodnocení schopnosti člověka volit, nebo dokonce být zvolen. Tuto schopnost „odborně“ vyhodnotit nelze. Znalci nemají nástroje, jak rozsah těchto schopností vědecky testovat. Tento názor zastává i soudní znalec MUDr. Jiří Švarc, Ph.D. Jediné, co ve vztahu k míře postižení odborně vyhodnotit lze, je druh a míra podpory potřebné pro to, aby člověk mohl svá práva realizovat, to znamená např., aby platně odvolil. 

Volební právo ve vztahu k modelu sociálního začlenění

Úvahy o omezení volebního práva, ať je vezmeme z kterékoli strany, nejdou dohromady s moderním přístupem ke zdravotnímu postižení, který je pevně zakotven na respektu ke všem právům, vůli, nezávislosti, na podpoře a sociálním začlenění lidí s postižením. Tzn. má-li člověk z důvodu postižení snížené schopnosti v některé oblasti (fyzické, smyslové, duševní…), není slučitelné s lidskoprávními normami jej ještě jakkoli dále omezit právně nebo fakticky a vyřadit jej z daných činností, ale naopak že člověk má právo na podporu, která jeho postižení kompenzuje a vrací ho zpět „do hry“, do společnosti. Ve vztahu k volebnímu právu to tedy znamená, že potřebuje-li pomoc, aby mohl své volební právo naplnit (a to jak aktivní, tak pasivní), má na tuto pomoc nárok. Nemůže-li volit vůbec (např. ani si není vědom svého práva, nemá zájem), volit nemusí a nebude. Není ale potřebné, ani možné mu to zákonem zakazovat. Platí-li ostatní články Úmluvy, musí platit i její čl. 29. S Úmluvou jsou navíc provázané i další naše vnitrostátní normy, jako např. zákon o sociálních službách – ten je jednoznačně založen na modelu lidských práv, podpory, sociálního začlenění a aktivního zapojení do společnosti. Omezování volebního práva jde jednoznačně proti této filosofii, na které stojí moderní sociální práce a související normy, vnitrostátní i mezinárodní, a proto jej nelze přesvědčivě odůvodnit, aniž bychom tím popřeli to ostatní. A to snad nechceme. Moderní společnost umí pracovat v modelu podpory tak, aby to fungovalo pro celou společnost, i v oblasti volebního práva. A ví, proč opustila předchozí „paternalistický“ model péče, segregace a omezování. Vidíme jako nešťastné jít v oblasti volebního práva proti proudu doby, na základě důvodů, které jsou z našeho pohledu velmi vágní. Naopak neomezování volebního práva je konsistentní s filosofií navazujícího právního prostředí.

Je zřejmé, že mnohé aspekty tématu začleňování lidí s postižením do společnosti nejsou dostatečně známé a potýkají se s nimi i v zahraničí. Stejný problém se aktuálně řeší i v jiných demokratických zemích, viz např. nedávná demonstrace v Madridu. Více informací se dočtete zde.

Názory zainteresovaných lidí

Lidí, kterým na volebním právu záleží, je mnoho. Některým z nich bylo, nebo stále je upíráno. Zde jsou názory některých z nich:

  • K otázce svého volebního práva se vyjádřil náš spolupracovník v projektech v krátkém videu zde.
  • Zkušenost žen, které v minulosti nemohly volit si můžete přečíst zde v článku.
  • K presidentským volbám diskutovala skupina sebeobhájců. Na záznam diskuze se můžete podívat zde.

Tématu plného volebního práva se tradičně věnují i Evropská organizace lidí s mentálním postižením a jejich rodin Inclusion Europe i jejich světová organizace Inclusion International.

Z výše uvedených důvodů jsme trvale přesvědčeni, že jakékoli omezování volebního práva z důvodu zdravotního postižení není za stávající vnitrostátní a mezinárodní právní úpravy ani právně možné, ani věcně opodstatněné, ani spravedlivé, a už vůbec není v zájmu člověka s postižením. Je diskriminací na základě zdravotního postižení.

 

Na tomto stanovisku se podílely organizace Quip, SPMP a LLP