Preterapie – aby se člověk dostal ke svému vnitřnímu Já, aby člověk mohl být součástí reálného světa

Preterapie – aby se člověk dostal ke svému vnitřnímu Já, aby člověk mohl být součástí reálného světa
13.3.2016 | Plánování zaměřené na člověka, Nástroje komunikace, Naše kurzy

Preterapie provází Quip téměř od začátku jeho existence. Poznali jsme v ní šanci, jak umožnit lidem naplňovat své lidství, své občanství. V případě, že člověk nedokáže být v kontaktu se sebou, s lidmi kolem sebe, s realitou, ve které žije, to totiž moc dobře nejde. Právě s takovými lidmi se v sociálních službách často setkáváme. Tuto metodu, která vychází z humanistického psychoterapeutického na osobu zaměřeného přístupu Carla Rogerse, lze úspěšně používat nejen terapeuticky, ale i v každodenních situacích, kdy pomáháme lidem, kteří pomoc druhých nevyhnutně potřebují. Zde je naše zkušenost s používáním preterapie a s jejím přibližováním k pracovníkům sociálních či zdravotnických služeb a dalším pomáhajícím.

Jak se preterapie dostala do ČR

V roce 2007 se ředitelka a zakladatelka Quipu Milena Johnová obrátila na Garry Proutyho, zakladatele preterapie, zda by mohl vést v České republice výcvik v této metodě pro skupinu sociálních pracovníků. Garry Prouty nám zprostředkoval kontakt na skupinu evropských preterapeutů, se kterými se nám povedlo připravit a zrealizovat 112 hodinový výcvik zaměřený na preterapii a její praktické použití. Našimi učiteli se stali Dion Van Werde, psycholog v psychiatrické klinice Sint Camillus v belgickém Gentu, jehož oddělení (tj. všichni jeho zaměstnanci) pracuje metodou preterapie, Marlis Pörtner, curyšská psycholožka a psychoterapeutka, která dlouhá léta pracovala s lidmi s mentálním postižením i s lidmi, kteří jim pomáhali, a Garry Prouty se svou manželkou Jill. Učili jsme se přímo u pramene. Poté jsme se každý rok na podzim účastnili setkání evropských i mimoevropských preterapeutů Pre-therapy International Network, kde jsme sdíleli svou zkušenost a setkávali se s velkou skupinou praktikujících preterapeutů spolu s Garry Proutym a Jill Prouty.

Pro koho je preterapie vhodná

Mnoho lidí v pobytových sociálních službách, hlavně typu domov, kteří tam žijí od svého raného dětství, automaticky naplňují své fyziologické potřeby (nebo jsou jejich fyziologické potřeby automaticky naplňovány). Často i nadměrně, což bývá kompenzací neukotvení v tomto životě. Tito lidé nebývají v kontaktu se sebou – se svými náladami, pocity a emocemi, s realitou, tj. s lidmi, místy, věcmi a událostmi a nedokáží vyjádřit své prožitky světa a sebe samých pro druhé lidi. Tento popis se hodí nejen na lidi s tzv. mentálním postižením, ale i na lidi s psychiatrickým onemocněním, lidi s demencí, lidi s poúrazovým nebo jiným poškozením mozku, lidí s tzv. problémovým chováním atd. Všem těmto lidem dává preterapie šanci, aby se setkali se sebou samými, aby si uvědomili, co se děje kolem nich, čeho jsou součástí a aby byli schopni toto komunikovat způsobem, kterým jsou komunikovat schopni.

První osobní zkušenosti s metodou preterapie

Sama jsem mohla velmi osobně zažívat působení preterapie už počas výcviku v r. 2008, kdy jsme ji spolu s dalšími kolegyněmi používali při své práci v ÚSP Horní Poustevna (dnes IC OZP Horní Poustevna). Dlouhodobá pravidelná mravenčí práce v podobě kontaktních reflexí měla, když se na to podívám zpětně, obrovský úspěch. Např. u slečny, která v období “před preterapií” žila v ústavu asi 12 let. Její každodenní život mimo jídla a spánku sestával ze sezení na vozíku nebo ležení na polohovacím pytli. Ne proto, že se ji pracovníci nesnažili vtáhnout do života. Byla ukrytá hluboko v sobě a svět kolem ní nepozorovaně plynul. Pusou tvořila zdánlivě bez důvodu jediný slabý brblavý zvuk, u kterého vytvářela malé bubliny, rukama někdy točila mlýnek a očima “hleděla” na své ruce nebo nohy. Na své jméno nereagovala. Věci, které jsme jí podávali, neudržela. Moje kolegyně, účastnice výcviku i prvního víkendového workshopu s Garry Proutym v ČR, si k ní pravidelně denně na pár minut sedala, reflektovala její konání pomocí preterapeutických kontaktních reflexí, přinášela jí nové a nové podněty a při nich opět používala kontaktní reflexe. Po měsících pravidelné krátké společné práce se rozvinula její schopnost zřetelně pomocí zvuku vyjadřovat libost a nelibost, držela v rukou věci, které jí byly příjemné, zvedla hlavu, když ji někdo oslovil jménem a chvilku se na něj dívala... Na stále delší a delší chvíle se stávala součástí dění kolem ní a spojovala se se svým Já. Před dvěma lety jsem se doslechla, že tato žena se po třicítce začala zvedat na nohy a s pomocí dvou lidí chodí po místnosti.

Současné zkušenosti s preterapií

Mé poslední zkušenosti jsou také z ústavu, kde jsem před pár měsíci učila. V místnosti, kde žije asi 10 lidí s tzv. těžkým kombinovaným postižením, jsem pobývala dva dny a dělala jsem preterapeutické reflexe s několika mladými ženami, které celé dny seděly nebo ležely na jednom místě. Jedna z nich začala neuvěřitelně hučet. Bylo to děsivé, klidně by ji mohli najmout na efekty pro horory. Pracovnice říkaly, že to vydrží dělat hodně dlouho, i několik hodin. Sedla jsem si k ní a začala jsem používat slovní reproduktivní a situační reflexe, obličejové i tělové reflexe, ty, které byly právě aktuální. Po každé reflexi se děvče na mne podívalo, stichlo a opět začalo hučet. Intenzita hučení byla po každé reflexi nižší a nižší. Za pět minut bylo po hučení a my jsme si v klidu povídaly. Nikdy předtím její hučení neskončilo tak rychle.

Získané poznatky posouváme dál

Preterapii děláme a preterapii také učíme, alespoň její základy, a to v kurzu Úvod do preterapie. Naše kurzy bývají plné a účastní se jich kromě pracovníků ze sociálních služeb také zdravotní a sociální pracovníci i lékaři z psychiatrických léčeben (např. z PL Horní Beřkovice), speciální pedagogové z SPC i ze škol. Preterapii jsme zakomponovali také do 120 hodinového Výcviku pro klíčové pracovníky, kde již v rámci výcviku účastníci tuto metodu používali a přinášeli záznamy z jejího používání. Výsledky překvapovaly i je samé. Učili jsme ji na klíč v DOZP Severní Terasa Ústí nad Labem, v rámci vzdělávání v pilotním projektu TRASS i na Slovensku, v Domově sociálních služeb Slatinka, který již několik let zdárně transformuje své služby, aby jeho uživatelé mohli být skutečnou součástí společnosti. Nyní připravujeme kurz preterapie pro pracovníky jednoho oddělení Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod.

V roce 2014 jsme spolu s Marlis Pörtner a českou psychoterapeutkou Míšou Petiškovou vystoupily na mezinárodním Symposiu PCE v Praze, kde jsme vedly workshop “Na osobu zaměřená práce a preterapeutické kontaktní reflexe v každodenní péči v sociálních službách v České republice – první kroky a další vývoj”. Kromě popisu výcviku, který v ČR v r. 2008 vedli Marlis Pörtner s Dionem Van Werde a Garry Proutym, jsme referovaly o našich povýcvikových zkušenostech s preterapií v ČR.

Symposium PCE Prague

Co je třeba k použití preterapie?

Preterapie patří mezi velmi mladé metody. Je jí teprve 50 let. Její techniky nejsou náročné, ale jejich úspěšné užití vyžaduje duši umělce. Vyžaduje velkou empatii, existenciální empatii. Vyžaduje schopnost vidět, slyšet, vnímat, brát vážně život člověka v jeho vlastním světě, ať je jakýkoliv, a přitom si uchovat svou vlastní rovnováhu, stabilitu. Zároveň je to nesmírně tvůrčí práce – neustálá snaha naladit se, sjednotit se, vytvořit kontakt s druhým člověkem. Je to práce jemná, hravá, přitom zcela vážná. Víte, že člověk trpí, protože je osamocený, no něco mu brání vyjít z jeho světa. A vy stavíte most, aby mohl bezpečně projít ze svého světa do světa našeho.

Autorka článku: Rela Chábová