Terminologie

Proč nepoužíváme termín mentální postižení

DSCF5429

Motto: Jazyk je nástroj myšlení. (Milan Cháb, prosinec 1994)

 

Quip už zhruba od roku 2007 nepoužívá termín mentální postižení. Důvodem je odborníky celkem běžně uznávaná skutečnost, že každý odborný termín používaný pro označení lidí, jejichž poznávací schopnosti jsou omezeny, se postupně stal nadávkou: blbec, idiot, dement, psychopat atd. Nadávku mentál jsme měli možnost poznat ještě dřív, než z odborných posudků vymizely předchozí odborné termíny jako imbecil.

Nechtěli jsme se podílet na stigmatizaci lidí, se kterými nejčastěji spolupracujeme a kteří jsou označováni a z většinové společnosti vylučováni termínem mentálně postižení. Začali jsme hledat nový výraz a to byl také důvod, proč jsme zadali zpracování dokumentu o terminologii, který se původně měl stát východiskem pro širší debatu odborníků o pojmu mentální postižení – ke stažení zde (461.3 KB).

Na organizování širší debaty nebyl čas, ale dokument jsme využili alespoň pro sebe. Z prostředí Velké Británie jsme si vybrali alternativní termín potíže v učení (learning difficulties). Proč právě potíže v učení? Je to výraz, který se blíží vyjádření podstaty situace a přitom vychází z přirozené řeči: Kdo nemá nějaké potíže? (Hanlivý výraz potížista je už naštěstí obsazen.) Se slovem učení se všichni potkáváme celý život. Vytvořit nadávku ze slov pevně zakotvených v přirozeném jazyce je obtížnější. Asi jako se to nestalo s duševní nemocí – kdo by někomu nadával do dušáků nebo duší.

Problém terminologie je ovšem širší. Nejde jen o označení skupiny lidí. V každodenním životě i na poli odborníků a médií se setkáváme s dalšími výrazy i obrazy, které neposilují respekt k přirozené důstojnosti každého člověka. Proto jsme, opět inspirováni i v zahraničí, připravili dokument „Na slovech záleží“ – ke stažení zde (153.6 KB), který může být i vám inspirací, jak ohleduplně hovořit a psát o zdravotním postižení.

Marlis Pörtner má pravdu, když píše dokud se nezmění postoj, bude mít měnění slov pouze velmi omezený účinek. Měnění slov je řešením zakotveným v minulosti. Věnuje se špičce ledovce podpíraného utkvělou představou odborníků, že lidi s postižením musíme nějak odlišit od zbytku společnosti, abychom jim mohli poskytovat speciální pomoc, mnohdy založenou na jejich separaci od ostatních do speciálních škol, chráněných pracovišť a chráněných bydlení. Proto je potřebujeme pojmenovat a klasifikovat.

Až naše společnost přijme fakt, že např. všechny děti mají právo chodit do běžné školy a všichni dospělí lidé s postižením mají stejné právo jako ostatní dospělí lidé žít život podle svých představ a ve svém bytě, ustoupí i nutnost lidi s postižením klasifikovat. Poruchy, problémy, omezení a patologie budou hledány a definovány v prostředí. Respektující jazyk je jedním z nástrojů, jak této změny docílit.